O mně

Fotila AniFoto :)

Můj příběh

Jmenuji se Monika Veselá, narodila jsem se v roce 1987 v Liberci a nyní žiji se svou rodinou v Jablonci nad Nisou. Jsem maminkou syna a dcery a ženou velmi aktivního, ale podporujícího muže. Před mateřskou dovolenou jsem pracovala jako vývojový pracovník na chemicko-technologickém rozvoji. Většinu svého života jsem se aktivně věnovala skautingu, mám ráda hudbu, tanec, dobrou kávu, čokoládu, chůzi v přírodě a teplo. 

Má cesta k podpoře dalších žen byla pozvolná :) 

Mé první těhotenství skončilo jako zamlklé v 10tt. Jako celoživotní poslušná holčička jsem na doporučení lékaře v slzách podstoupila kyretáž, která se, pro velký "úspěch", o 14 dní později opakovala, kvůli reziduím v děloze a začínajícímu zánětu. Ochromená strachem, že nebudu moci mít děti jsem začala hledat a do cesty mi začali vstupovat ti správní lidé a ty správné informace. Začala jsem se učit převzít za sebe a svá rozhodnutí zodpovědnost...

Podruhé se podařilo otěhotnět prakticky ihned, ale poprat se se strachy, aby těhoteství plynulo tentokrát dobře, bylo poměrně těžké. Po 20tt jsem se trochu uklidnila a začala se připravovat k porodu. Přečetla  jsem pořádný stoh knih, hledala jsem aktivně informace o přirozeném porodu a bezproblémovém kojení. Rozhodnutí domluvit si k porodu dulu padlo poměrně rychle. Má představa byla, že mě jako žena, která sama rodila, bude při samotném porodu umět podpořit možná více než muž. Nečekala jsem však, že její služby budou tak moc potřebné i ke konci těhotenství, kdy jsem po termínu porodu často ztrácela víru v sebe, miminko i celý proces. Špatně jsem snášela časté kontroly a nátlaky na vyvolání a mít někoho, s kým jsem situaci mohla řešit, bylo k nezaplacení. Syn se nakonec narodil spontánně a bez chemie ke konci 42tt. Rozhodnutí mít u svého prvního porodu dulu bylo asi jedno z nejlepších v životě. Ačkoli jsem fyzickou ani psychickou přípravu nezanedbala, vděčíme s mužem duličce za to, že si z té noci odnášíme krásný zážitek, z kterého čerpáme dodnes. Euforie a pocit pýchy mi vydržely minimálně ještě půl roku :)  Se synem jsem poznala svět kontaktního rodičovství, byla jsem nadšená, vše dávalo smysl. Užívala jsem si to napojení s ním. Po čase jsem se, čistě ze zvědavosti, přihlásila na kurz Přirozeného kojení. Neměla jsem ambice věnovat se poradenství :) Později jsem ale prolomila ostych a začala se podpoře žen při kojení aktivněji věnovat. 

Při poradenství jsem poznala, jak je důležitý nejen porod sám, ale i pocit, který si z něj odnášíme. Ovlivňuje naše mateřské seběvědomí, napojení na miminko a v neposlední řadě také samotné kojení.

Druhé těhotenství přišlo, jak jsme si přáli. Snažila jsem si ho prožít v klidu, s respektem k miminku, mým pocitům a tělu. Měla jsem zase o něco víc informací a porod bez duly nepřicházel v úvahu. Absolvovali jsme s mužem kurz Jemného zrození a těšili se na miminko. Nastala však doba covidová...

Moje děti se mě snaží učit trpělivosti už v bříšku a tak se dcera narodila opět ve 42tt. V klidu a respektu, do mých rukou, za tiché přítomnosti mého muže, porodní asistentky a duly. Ačkoli se narodila ve vaku blan, překvapila mě ta nádherná obyčejnost okamžiku. Syn přijel sestru pozdravit 3 hodiny po porodu, pohladil ji, pozdravil a šel si hrát :) 

Pár týdnů po porodu dcery jsem již začala přemýšlet o tom stát se dulou. Ráda bych, aby ženy měly možnost volby, kde a s kým budou tak důležité okamžiky života prožívat. Chci se věnovat podpoře žen v těhotenství, poskytovat jim informace, aby jejich porod mohl být takový, jaký by si pro sebe a miminko přály. Podporovat je v jejich mateřských kompetencích a sebevědomí. Přípravu v těhotenství též vnímám jako důležitou pro úspěšné a bezproblémové kojení. 

Být dulou mi prostě dává smysl a proto se v této oblasti chci i nadále vzdělávat. Jako dula ČAD jsem vázána dodržovat Etický kodex ČAD.